Recenze

Zde najdete tyto recenze:

1. Časopis Vesmír: Afghánistán, prach a růže 

2. Časopis Vesmír: Rok v Antarktidě 

3. Lidové noviny: Pět měsíců v Himálaji

MARTIN MYKISKA: Afghánistán, prach a růže          
Pavel Hošek, Publikováno: Vesmír 82, 108, 2003/2

Nemám rád klasické cestopisy. Takové ty nudné knihy, v nichž více, ale většinou spíš méně význační světoběžníci líčí, jak uvízli na špatných cestách v hromadě bláta, jak museli přespat ve špinavém provinčním hotýlku, jak se prodírali džunglí plnou malarických komárů, jak se účastnili „neznámých“ obřadů tajemných domorodců, či dokonce jak si obyvatelé těch či oněch krajů museli sáhnout na jejich bílou pleť, kterou jaktěživi neviděli. Stačí přitom elementární znalost historie, aby si čtenář uvědomil, že ve stejné vísce, kde domorodci osahávali bílého muže, sídlila již před sto lety koloniální správa některé evropské mocnosti a běloch tu byl už tehdy stejně zdomácnělé zvíře jako třeba potkan, neboť dlouho před kolonizátory přišli misionáři křesťanských církví. Zkrátka neznám jiný literární žánr, který by ve svém hlavním proudu projevoval tak málo fantazie a tvůrčí imaginace.

Na druhou stranu miluji knihy, které pracovně nazývám knihami o zemi. Píšou je obvykle lidé, kteří v nějaké zapadlé končině světa strávili půl života. Pracovali v ní, měli tam rodinu, přátele a známé – prostě se sžili s okolím. Nemnohá díla tohoto typu představují důkladné nazření do jiné kultury a jsou cenným zdrojem poznání pro současníky, a snad ještě více pro generace budoucí. Občas se takovou knihu podaří napsat i „obyčejnému“ cestovateli. Musí to však být poutník neobyčejný, který je nadán otevřenou myslí, vysokou vnímavostí a alespoň jistou mírou pokory.

Myslím, že knihou druhého typu je i publikace Martina Mykisky o Afghánistánu. Ač napsána jako typický cestopis (rozuměj popis cesty), přináší hlubší vhled do duše kraje a lidí, kteří v něm žijí. V případě země zmítané po dlouhá desetiletí jednou válkou za druhou to ani nemůže být vhled jiný než převážně historický a politický. Ocenil jsem, že je podán jako mozaika událostí, osudů a vyprávění, v nichž chybí jakékoliv hodnocení. Tu a tam zlehýnka, ale opravdu jen zlehýnka, probleskují autorovy názory, nikde se však nedočtete, zda pokládá nedávnou americkou intervenci za dobrou či špatnou, zda jsou podle něj mudžáhidové ti spravedliví nebo nespravedliví, ani zda odsuzuje nebo neodsuzuje hnutí Tálibán.

Těžištěm vyprávění o Afghánistánu jsou názory a životní příběhy mnoha Afghánců i dalších obyvatel a návštěvníků těžce zkoušené země – od těch nejnepatrnějších lidiček až po muže, kteří se významně podíleli a podílejí na kultuře a historii své vlasti. Je pak už na čtenáři, aby si z přepestrých kamínků složil svou vlastní mozaiku.

Knihu doprovází několik příloh se spoustou kvalitních a často unikátních fotografií. U mnohých si člověk klade otázku, jak se vůbec podařilo získat takový snímek v zemi, jakou je Afghánistán. Vlastní text je vyšperkován mnoha milými pérovčičkami Lucie Seifertové (podobně jako v předchozí Mykiskově knize Byl jsem rok v Antarktidě, Vesmír 80, 675, 2001/12). Jen jediné mne mrzí – korektur textu mohlo být víc a měly být pečlivější. Postižen zůstal hlavně druhý díl, v němž je několik překlepů na každé stránce. Na druhou stranu je třeba uvážit, že kniha vyšla roku 2002, přestože z největší části se zabývá autorovou cestou, již uskutečnil rovněž v roce 2002. V případě Afghánistánu je vydavatelský spěch na místě. V takové zemi se dějiny měří na hodiny a dny, nikoliv na roky a desetiletí, jak je obvyklé v „poklidné“ Evropě.             

2. Vesmír - recenze                                                                    

MARTIN MYKISKA: Rok v Antarktidě                          
Radek Mikuláš, Publikováno: Vesmír 80, 675, 2001/12 

Od května 1991 do května 1992 pobýval Martin Mykiska na české polární základně, ležící na shetlandském ostrově Nelsonu, odkud je Antarktida na dohled. Kniha vznikla z deníkových zápisů, které jsou proloženy obecnými kapitolami např. o podnebí a počasí či o zamrzání a cirkulaci vod Jižního oceánu. Samostatně jsou připojeny mapy, antarktická „miniencyklopedie“ (popisuje především ptactvo a savce) a shrnutí autorovy odborné činnosti během pobytu.

Československá – později česká – polární stanice na Nelsonu vznikla především z iniciativy Jaroslava Pavlíčka r. 1989. Do určitého povědomí veřejnosti se dostala jednak články v novinách a časopisech, jednak knížkou kytaristy Lubomíra Brabce, jenž v polovině 90. let strávil na stanici několik měsíců. Odborné články, které čeští výzkumníci publikovali ve specializovaných časopisech (např. Marine Ornitology), jsou pochopitelně známé jen úzkému okruhu zasvěcených.

V deníkovém rytmu se prolínají různé typy informací: materiální a organizační zajištění, počasí, výzkumná činnost, neustálý zápas s omezeností zdrojů, mezilidské vztahy (v době pobytu autora zde pracovali další dva čeští výzkumníci), kontakty s obyvateli dalších polárních stanic, pozorování živočichů. Mykiska připlul na stanici v období antarktického podzimu a v prvních měsících svého pobytu se ve svých zápiscích nejvíce zabýval líčením podnebí a počasí (teploty často kolem bodu mrazu, ale vítr až 30 m/s) a snahou o vybudování funkčního výzkumného zázemí (cílem výzkumu bylo měření přirozeného rádiového šumu a zemského magnetizmu). V zimě, kdy moře zamrzlo, a tím byly o něco snazší návštěvy zahraničních stanic na přilehlé Zemi krále Jiřího, přibylo poznámek o vzájemném soužití a porozumění (někdy spíš neporozumění) mezi týmy. Zaznívá z nich „společenská únava“ z příliš častých kontaktů, kterou by člověk v antarktické zimě neočekával.

Druhá polovina knihy, v níž je popsáno blížící se a vrcholící antarktické léto, je nejbohatší na popisy chování živočichů, přírodních a krajinných hodnot a vesměs dobrodružných výprav mimo stanici. Zakladatel stanice Jaroslav Pavlíček je znám mimo jiné knihou „Člověk v drsné přírodě“, v níž vytyčuje velmi přísné etické zásady z hlediska nepoškozování navštěvovaných krajin. Na stejném principu založil i fungování stanice, která poskytuje minimální možné zázemí pro přežití a profesionální činnost. S tím kontrastuje například popis ruské (tehdy ještě „sovětské“) stanice Bellingshausen, na niž lidé jezdí pracovat kvůli vysokým platům a dobrému ubytování i jídlu. Malý tým ale není úplně soběstačný. Chybí mu hlavně funkční, trvanlivé plavidlo: ze tří lodí vydržela do konce pobytu pouze kánoe, jejíž použití bylo vázáno na krátká bezvětří.

Vzhledem k tomu, že od pobytu k vydání knihy uplynulo deset let, je knížka místy už dokumentem své doby (např. úvahy o rozpadu SSSR či používané technické vybavení, např. benzinové vařiče, které bylo třeba neustále rozebírat a čistit). Cenné jsou i postřehy o autorově motivaci: touha „vypadnout“ na nějakou dobu za zážitky do světa byla koncem 80. let mezi mladými lidmi rozšířená, a zdá se, že je tomu tak i nyní. Autor mimoděk čestně přiznává, že výzkum je pro něj spíše vedlejší, i když nepostradatelnou motivací akce.

To, že se život v Antarktidě řídí nejen přáním výzkumníků, ale stejně často i počasím, čtenář přijme po několika stránkách textu jako samozřejmost (podobně jako doma za samozřejmost pokládá pokojovou teplotu interiérů, fungující sítě, sjízdné komunikace atd.). Přirozeně ne všechny úvahy pronášené ad hoc budí souhlas: např. autorův dojem, že život v Antarktidě je zdravější a bezpečnější než v „civilizaci“ (psáno pod vlivem informace o autonehodě rodičů). Osazenstvo Nelsonu není reprezentativním vzorkem populace, a navíc smrt dvou Mykiskových pokračovatelů na stanici v r. 1994 (zmíněná v závěru knížky) usvědčuje autora z omylu. Takové momenty však musí obsahovat každý (byť editovaný) deníkový záznam, mimo jiné i v tom je jeho hodnota. Předpokládám, že si knížku se zájmem přečtou také ti, kteří cestovali či hodlají cestovat do nehostinných území i s cíli ryze sportovními nebo osobními.

Kniha je ovšem – jak jinak – postavena na dokonalé znalosti prostředí, jehož hlavní rysy jsou shrnuty ve stručné, ale důkladné „miniencyklopedii“. Kvůli ní mohou knihu vyhledat i ti, kteří v cestování samotném motivaci neshledávají.

MARTIN A BARBORA MYKISKOVI: Pět Měsíců v Himálaji aneb Ladak očima české rodiny          

Napsal Jiří Hrubý, vyšlo 9.5.2005

Knihy cestovatele Martina Mykisky ze současné záplavy cestopisů dost vyčnívají. Na začátku každé z nich (o Antarktidě, obou Amerikách, Afghánistánu) byla opravdu pořádná cesta, ještě lépe delší pobyt, takže se určitě nejedná o běžné cestovní deníčky, v nichž autoři zejména řeší, za jakých okolností přenocovali a poté se nasnídali. Mykiska je cestovatel důkladný a příroda, lidé a souvislosti ho nezajímají jen z rychlíku; zároveň je ale schopen sebeironie - když si uvědomuje, že zase není o tolik lepší než běžný uštvaný turista-lovec senzačních zážitků a fotografií.

Cestopisná (horolezecká) literatura zobrazuje manželky dost stereotypně; na počátku knihy bývají výčitky, v lepším případě slzy, ale dobrodruha stejně nic nezadrží a pak se mu aspoň ve výškovém táboře stýská. Žena zatím doma usychá strachy, protože mezi padajícími lavinami se může stát ledacos. Barbora Mykisková se s touto pasivní úlohou nesmířila, vydala se do velehor také (i když co se týče obav o manžela si zase tak moc nepomohla) a stala se spoluautorkou knihy. Její ženské vidění je určitě vítaným zpestřením a také vše drží blíže zemi - tam, kde si Martin při různých nesnázích vysloveně libuje (nakonec pak bude mít o čem psát), Barbora si spíš uvědomuje, že se ocitli v nějaké krizi a děti v nepohodlí.

Poznámku na začátku knihy, že “autoři nejsou tibetologové ani buddhisté”, lze chápat jako předběžné odrážení případných výtek odborníků. V dnešní době je to jak z jiného světa - zvláště když se autoři “obtěžovali” a našli si odbornou pomoc jazykovou i geografickou a na konec knihy zařadili slovníček tibetského buddhismu i solidní seznam použité literatury. Skvostné fotografie na křídovém papíře dnes bývají samozřejmé i u méně kvalitních textů; zde knihu ozvlášťňují obrázky Mykiskových synů ( 3 a 5 let), kteří také byli při tom, takže je kniha dílem opravdu rodinným. Jestliže se říká, že při cestování nahlédnou do “zákulisí” a pod povrch věcí ženy často lépe než muži (třeba v muslimských zemích), snad ještě více to platí o dětském pohledu. Dvojčetem této knihy je adrenalinovější Po zamrzlé řece do nitra Himálaje o nezvyklém putování, na něž si autor své předškolní děti přece jen raději nevzal...