Ukázky z knihy Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku
1. Pustý sever (Argentina)
(BARČA) Popocházím podél šedivé krajnice. Vítr víří drobné smetí a prach a já toužebně hledím k obzoru: určitě se právě teď vynoří. Osobák. Kamion. Traktor. To je jedno, cokoli, ale vezme nás „na palubu“ a popojedeme kousek dál.
Stále nic nejede, ale naděje umírá poslední, a tak si potichu broukám s Karlem Krylem: „Cesta je tér a prach a udusaná hlína…“
Jsme na cestě již čtvrtý měsíc. Právě jsme opustili drsnou, ale přátelskou, a v lecčems jedinečnou Bolívii a u nohou nám leží tisíce kilometrů argentinských silnic. V první fázi máme v plánu projet podhůřím And do Mendozy a odtud k nejvyšší hoře kontinentu, Aconcague.
Takových zhruba tisíc pět set kiláčků ke „skorosedmitisícovce“ Aconcague.
Vzhledem k argentinským cenám za autobusy a vzhledem k našemu rozpočtu nezbývá, než se obrnit trpělivostí a čekat. Trpělivost je vzácná vlastnost a získává se těžce, nyní tedy máme příležitost trošičku ji rozvinout.
Jak naložit s čekáním? V dnešním světě chce mít každý všechno hned. Hned dobrou práci, hned super auto, hned výhodné bydlení. Čekání se přitom považuje za nevyhnutelné „nutné zlo“. Ale nešlo by to pojmout jinak? Vrátit čekání jeho přirozené místo v koloběhu života? Čekání až vyklíčí semínko, až uschne pokosená tráva, až se urodí ovoce. Co třeba využít čekání k těšení se na to, co očekáváme, co přijde?
A tak se rozhoduji radovat z volného argentinského prostoru a těšit se na další lidi, kteří se ustrnou nad dvěma zaprášenými stopaři.
Nad dvěma? No, vlastně nad třemi, jenže o tom třetím hodní řidiči zatím nevědí. Třetího si totiž vezeme v bříšku, zatím je malinký několik centimetrů. Svatební cesta totiž přinesla plody o trochu dříve, než jsme měli v plánu. Podle místa početí by náš potomek mohl být Brazilcem. Otcem je ale čistokrevný Čech, to mohu odpřisáhnout! Svědky nám byly tisíce hvězd zářících z brazilského nebe a koník, popásající se vedle našeho ležení v trávě nedaleko křižovatky Três Corazãos, Tři srdce. Když jsem se o této z počátku tušené skutečnosti ujistila, zvážili jsme novou realitu, usoudili jsme, že těhotenství „není žádná nemoc“ a rozhodli se pokračovat dál. Uvidíme, jak dlouho si budu ve stavu požehnaném ještě schopná užívat naplno tuláckého života.
...
2. Boj o vrchol Aconcaguy, nejvyšší hory Jižní Ameriky 
(MARTIN) Prvního dubna – to není apríl, nýbrž pravda – vyrážím na další pokus o kopec. Přemisťuji se na úpatí a s chutí začínám stoupat. Je opět krásný den, slunce praží a ani nefouká. Za předělem jdu ještě chvíli známou stezkou, míjím chcíplou mulu. To už se po levici otvírá ohromný výhled. Ačkoliv jsem teprve něco málo nad 5000 m, moc vyšších vrcholků v dohledu už není. Aconcagua trůní této části And opravdu dokonale. Aconcagua je se svými 6959 metry (po pořádek: některé zdroje uvádějí 6962 m n.m.) považována za nejlehčí „sedmitisícovku“. Jak ale vyčnívá nad okolní terén do atmosféry, horní partie jsou často zahaleny hustou oblačností a vítr, který v okolí nic nebrzdí, bičuje vrchol plnou silou.
Ještě chvíli po očku vychutnávám výhledy do toho ohromného otevřeného prostoru. Zubaté andské štíty se táhnou až k obzoru. Pak se za skalkou nade mnou vynořila stříška a já dosáhl refugia Berlin. Výškoměr na hodinkách ukazuje 5660 m n.m. (ve skutečnosti se ale výška Berlina udává 5900 m n.m.). Prozkoumávám zdejší tři stavbičky – nedodělané či pobořené domky ve tvaru většího stanu. Vybírám si tu, ve které je nafoukáno nejméně sněhu. Venku se při západu slunce projasnilo a vše začalo rudnout. Jak slunce zašlo, jako by to nějak souviselo, chcípl mi vařič a já s ním svedl obvyklý souboj. Už potmě baštím nudličkovou polívku. Nedojídám, nemám chuť či co...
Od ráno hodně fouká a vítr stále zesiluje. Vyrážím ven, stoupám vlevo kolem skály, ale během 20 minut chůze po sněhových polích mi silně promrzají boty. Obyčejné kožené pohorky, od včera trochu provlhlé, mají své limity. Vítr neustává, vracím se k refugiu. Slunce ale svítí naplno – zkouším boty nechat proschnout, sám se při tom vyhřívám na zápraží.
Za hodinu se trochu oteplilo a já opravdu vyrážím s nohama v suchu a relativně v teple... Stoupání ubývá v pohodě i když zvolna. Hlavně že vítr trochu ustává. Vychutnávám si krásné výhledy. Nad jedním sněhovým polem mi píply hodinky – dosáhl jsem 6000 m.n.m. (můj výškoměr ukazuje jen do 6000 m). Nyní už odpočívám velmi často. Pak se přede mnou ukázala stříška – rozbité a víceméně nepoužitelné refugium Independencia (udává se výška 6200 m n.m.). Vzduch je velmi studený, ale naštěstí se zatáhlo a stále moc nefouká. Jdu dál, až se přes hřebínek dostávám k traverzu sněhového pole ve strmém suťovém svahu. Ten svah končí nahoře zřejmě těsně pod vrcholem.
Tady se opět zvedá vítr – velmi nepříjemné poryvy...
Čas běží rychle, počasí ale vypadá stabilně, a tak v 16 hodin posouvám limit návratu na později. Jenže lavírování na vratkých kamenech, sápání se do kopce ve strmém a sypkém terénu a časté udržování rovnováhy mě brzy doráží. Intervaly mezi pohybem se zkracují a často se vydýchávám delší dobu, než pak jdu. Nedá se nic dělat, několikrát odkládané rozhodnutí pro bezpečný návrat se je tu. Asi za deset minut pět dělám poslední fotku skalního hradu, kterého jsem dosáhl, a otáčím to dolů – za stále neuvěřitelně jasného dne. Jsem v euforii i z tohoto výkonu, vždyť má sólo-akce dosud probíhala bez nejmenších zádrhelů...
Usínání stěžují časté poryvy větru. Je to rachot. Marně doufám, že to do rána přestane. V průběhu noci vítr spíše sílí. Do domku proniká zvířený sníh, padá na spacák a chladivě i na obličej. Dvakrát musím opravovat improvizované těsnění dveří. Přesto do rána kolem mne na podlaze leží centimetr sněhu. Naštěstí mrzne až praští, tak to nevadí, netaje to...
Ráno konečně najdu energii na změření teploty (hodinky je třeba za tímto účelem na 20 minut sundat z ruky a položit na zem, v tomto případě tedy na podlahu refugia). Už vím, proč mi včera dopoledne mrzly na sněhu a ve větru nohy. Naměřil jsem minus 18 stupňů. V chatičce, v závětří...
Čekám do 11 hod, než vyrážím do toho pekla venku. Naštěstí první část cesty, asi 300 m, vede v relativním závětří skalek. Díky tomu jsem se stačil pohybem rozehřát.
Pak je třeba vyrazit přímo proti větru do nechráněného svahu. Už po malé chvilce rychle padám za trochu vystupující kámen a v jeho závětří balím celý obličej šálou, kterou jsme dostali před měsícem od brazilského tuláka. Vděčně mu posílám vzpomínku, díky kámo... Teď je třeba otevřenou plání přejít k Nidu del Condor (5400 m n.m.), tábořišti, které jsem cestou vzhůru nevyužil.
Cestou proti větru chvílemi nevidím, mlží se mi brýle. Hůlka je v nejsilnějších poryvech velmi šikovnou pomůckou. Asi 3krát musím upravovat návlek – vždy za kamenem v troše závětří. Mám ale pocit, že pomáhá. Nesmím se však zastavovat na dlouho. S omrznutím nohou hraji o čas.
Vítr mi metá do obličeje každou chvíli nová oblaka sněhu. Jindy mi kolem hlavy hučí jen čistý ledový vichr. Jako by mi chtěl servat kapuci nebo šálu. Kolem panují opravu arktické podmínky. Naprosto stejnou atmosféru pamatuji z Antarktidy! Boj s živlem je tak akorát na hranici, kterou zvládám (v Antarktidě jsem ale měl vhodnější boty), je to skvělý boj...
Konečně se planinka přede mnou láme do „hlavního svahu“ se známou serpentinou. První část sestupu ještě vítr doráží slušnou silou, od Plaza Canada je to už opravdu relativně v pohodě. Dokonce odkrývám obličej. Jak klesám, teplota rychle stoupá.
Celý bláznivý sestup trval přes dvě hodiny. Když procházím pustým basecampem Plaza de Mulas, vidím na morénách Báru spěchající mi naproti. Šťastně se setkáváme na hezkém místě nad potokem a ihned usedáme (já k odpočinku) a povídáme si.
Večer probírám v refugiu s přítomným argentinským horským vůdcem můj výstup. Argentinec zná Aconcaguu jako své boty, je tu prý víc doma než dole v civilizaci. Na vrchol vylezl už asi 20krát a to v létě i zimě. Můj výkon ohodnotil na 6700 m.n.m., na vrchol mi chyběly maximálně 2 až 2,5 hodiny...
