Ukázky z knihy Jižní Amerikou přes stolové hory

1. Za hledači diamantů (Venezuela)  

(MARTIN) Diamanty jsou v oblasti Icabarú pod zemí údajně všude – minimálně v myslích lidí, kteří je hledají – jen nad nimi rostou husté a často dosud panenské pralesy. Ke své smůle, protože těžba bezohledně drancuje toto unikátní přírodní prostředí. K zahájení těžby stačí získat těžební koncesi od majitele půdy, který stanoví výši odváděného podílu na své konto – výše poplatku se odvozuje od přístupnosti v daném terénu. Kudy vede pralesy silnice, tedy pardon – jakákoliv cesta, tam má půda soukromého vlastníka. A jako leckde jinde v Jižní Americe nikomu zde nevadí, že vlastník svou půdu nikdy v životě neviděl a ani neuvidí.

Navzdory řečem, že diamanty jsou tady všude, čtyřem společníkům z dolu La Saray prý trvalo celých šest měsíců, než nalezli lokalitu vhodnou k těžbě. My jme k ní došli asi po pěti kilometrech chůze z Icabarú. Také tady se těžilo i v minulosti stejně jako na řadě jiných lokalit. Přesto se za použití modernější techniky vyplatí některá místa znovu prohledat, prokopat se do nižších partií a hlavně se pokusit na okrajích starých diamantových polí zakousnout hlouběji do okolního pralesa. Proces je jednoduchý. Vykácet nebo pomocí ohně odstranit stromy na celé ploše a potom postupně odkryté podloží do hloubky několika metrů silným proudem vody doslova odstříkat pryč, zeminu odplavit. Používají se řvoucí agregáty, které pohánějí silná čerpadla. Voda z nejbližšího zatopeného kráteru se používá k hloubení dalšího… Také stromy jsou někdy káceny vodou – proudem z hadice se na okraji kráterů vymývají kořeny dosud stojících stromů, až padnou vlastní vahou do bahna.

Nejvíce času je třeba věnovat odstranění hlušiny. Když se narazí na vrstvu oblázků, musí se s největší pozorností vybrat a proprat v připravených korytech. Sem tam se na dně zaleskne jakýsi špinavý střípek – diamant. Od obyčejných oblázků ho samozřejmě rozezná jen člověk s velkou praxí. Když je těžba úspěšná, lze najít v průměru tři až pět diamantů na metru čtverečním. Hodnota drahého kamene závisí na velikosti, čistotě a způsobu růstu krystalu diamantu. Po těžbě zůstávají v písku obrovské jámy, často zatopené bahnem a hustě zakalenou vodou. Kde se jednou těžilo, tam nezůstane kámen na kameni, zrnko na zrnku. Pralesy či savany jsou v okolí prošpikovány rozlehlými a neúrodnými písčitými planinami.

Muži stojí při práci po pás v bahně, agregát mají umístěný na plošince plovoucí za nimi v kalné vodě. Bahnem se muži pomalu propracovávají za kýženým výtěžkem.

„Chci tu pracovat, dokud mi to tělo dovolí,“ říká jeden z mužů. Vůbec přitom nechápe, co může být na jeho práci tak zajímavé či dokonce romantické, že jsme se dovlekli až sem.

„Za podívání se nic neplatí,“ dodává a v klidu pokračuje v práci.

Jiný horník nám beze všeho ukazuje diamanty – vytahuje z kapes svých zablácených pracovních kalhot žmolek zmuchlaného papíru…

Pro mnohé horníky je hledání diamantů celoživotní náplní, jako pro jiného třeba vaření či opravování obuvi. Obyčejní hledači jsou realisté: hlavním cílem není závratně zbohatnout, nýbrž si zajistit stáří – když ne tučným, tak alespoň nějakým kontem. Ale určitě si nejeden z nich při každodenní rutině v skrytu duše sní o tom, že se právě jemu podaří nějaký neobvyklý nález, který by ho předčasně a natrvalo vytrhl z koloběhu pracovního života. A tak je možné vyslechnout tajná přání, kterými si muži v bahně zpříjemňují monotónní práci.

„Až zbohatnu, pověsím si dlouhatánskou houpací síť z tohohle kopce až na támhleten a celé dny nebudu nic dělat. A taky koupím velké a široké auto bez střechy a budu pomalu projíždět ulicemi Santa Eleny. Aby všichni viděli, jak jsem bohatý,“ sní jeden z hledačů diamantů.

Cestou zpět jsme poprvé poznali odvrácenou tvář zdejšího počasí. Najednou se setmělo a strhl se prudký liják. V mžiku jsme promočeni na kost (to nebylo zas tak těžké – máme na sobě jen trička a plátěné kalhoty). Ovšem síla deště byla ukázková. Pravý tropický slejvák.

 ______________________________________________________________________________________

2. Podivná noc v aymarské vsi Huachacalla

(BARČA) Po návštěvě Nazaret musíme sbalit a přemýšlíme, kam půjdeme stavit stan. Všude je mokro a v noci docela zima, ale co naplat. Do toho přichází kamarád David a zve nás na večeři – výbornou zelňačku s bramborami a masem. Radí nám, že by na noc mohlo něco jet naším směrem, a tak se přesouváme k trance. Čekáme až do tmy, ale nic nejede. Vracíme se na náměstí, kde se stále tancuje, déšť nedéšť. Opilé Indiánky s dětmi na zádech vytrvale hopsají, kolem nich se motají chlapíci s lahvemi v rukou. V jednom rohu náměstí hoří veliká vatra, dlouzí „hadi“ tanečníků se proplétají sem a tam. Bubny duní tmou, píšťaly přidávají táhlé, vysoké rytmické tóny. Z hospůdek se nese populární hudba.

Znovu nás zachraňuje David. Prý nemáme teď potmě stavět stan, přespíme u nich doma. Vede nás do místnosti s dřeveným patrem, kam se leze po žebříku. Na patře si můžeme ustlat, což s radostí využíváme. Dlouho k nám z venku doléhala disko hudba z několika směrů současně.

Po půlnoci mě budí srdceryvný pláč. Zkouším ho chvíli ignorovat, ale pak mi to nedá. Vysoukám se ze spacáku a lezu dolů. Na studené podlaze sedí počurané, promrzlé, ani ne roční dítě a brečí na celé kolo. Vedle na posteli spící opilá indiánka dítě vůbec neslyší. Nacházím suché plínky a kalhotky a převlékám dítě do suchého, snažím se je chovat a zahřát v dece, kterou jsem našla opodál. Dítě ale křičí a křičí, asi má hlad, s tím mu ale nemůžu pomoct, jistě je ještě kojené. Asi po půlhodině neúspěšného konejšení se vrací opilý David se svou sestrou. Předávám jí dítě, které ještě pár minut brečí. Pak ho někam odnesla. Jen co jsme se jakž takž zklidnili k dalšímu spánku, opět přišel David a dlouho se s někým hádá – v typickém opileckém duchu. Padl na něj další záchvat nostalgie, ke konci bouřlivé diskuse už jen plačtivě stále dokola opakoval: „Co se to stalo s lidmi z mé vesničky?“

Dlouho nemohu usnout.

 ______________________________________________________________________________________

3. Kde zabili Che Guevaru (Bolívie, 2006)     

(MARTIN) Smráká se, když nám místní učitel povoluje postavit stan pod střechu otevřené vybetonované tělocvičny místní školy. Vydali jsme se do zdejšího jediného obchůdku hledat něco k jídlu. Jeho temná místnůstka je vybavena i k posezení. Chabé světlo zajišťuje slabá plynová lampa, zdi jsou polepené podobiznami Che a podobnými motivy, mezi nimiž se rozhodně nijak neztrácejí rudé hvězdy. Kolem jediného stolu sedí několik zpola nasvětlených postaviček, které vrhají po stěnách dlouhé stíny. Pravá konspirační atmosféra hodná kraje, kde se pokusil rozvinout své revoluční plány Che Guevara.

Prodavačka nejprve sdělila, že nemá k jídlu vůbec nic, ale pak slíbila, že někde sežene pár brambor a připraví je s volským okem. Jinak obchůdek nabízí jen sušenky, praženou kukuřici a sladké limonády.

Po jídle se naše skupina, která zahrnuje kromě Daria a mne ještě další dva Argentince putující po stopách Che, přesunula do jiného doupěte. Několik mladých snědých obličejů tam upřeně sleduje akční film v černobílé televizi. Učitel žákům přerušil podívanou, slíbil nám ukázat nějaký dokument o Che. Po něm pokračuje hollywoodská produkce, ale ne dlouho. Brzy se vybila baterie, na které byla celá zdejší produkce závislá. Vesnici pohltilo ticho a tma a šlo se spát.

Další svědectví

I další den máme štěstí na očité svědky oné doby. Šedesátiletý Manuel Cortes, který někam právě odváží prodat několik kanystrů oleje, nám věnuje pár minut svého vzácného času.

„Jako první se zde objevili dva Kubánci, přišli si do vesnice koupit koku. To bylo 25. září 1967. Na druhý den dorazila celá skupina,“ začal líčit Cortes v plstěném klobouku a ošoupaném oděvu osudové dny. „Lidé se rozutekli, měli strach. Jeden z partyzánů začal volat: Neodcházejte, neodcházejte, přátelé, my vám neuděláme nic špatného, vraťte se. Pak si partyzáni složili batohy a zbraně tady, jen kousek odsud, a lidé se k nim pomalu přiblížili a obklopili je. Jeden z bojovníků, takový vysoký, jim řekl: chceme vás poznat. Byl to Che Guevara, to jsem ale tenkrát ještě nevěděl, že je to on. Od jedné ženy koupili pečené maso za 60 boliviánů. Pak si chtěli poslechnout bolivijskou muziku a říkali, že se jim moc líbí. Zdrželi se ten den dlouho.“

Che Guevara se svými soudruhy pak přišel do vesnice ještě několikrát, chtěl se s lidmi přátelit, ale vesničané se báli. Všichni věděli, že ho hledá armáda, proto dávali partyzánům jen najíst. Che se při návštěvách vždy ostražitě rozhlížel po okolí. O něco později si už netroufli ani přijít do vesnice, ale někdo z místsních jim dál jídlo nosil. Po širším okolí už po nich pátralo hodně vojáků, smyčka se uzavírala. Pak někdo z vesnice úřadům prozradil, že partyzáni jsou právě v okolí La Higuery.

„Do vesnice dorazili vojáci a pustili se do pátrání. Vojáků bylo moc, asi dva tisíce. Pomalu začali obkličovat místo, kde se povstalci schovávali. Pak se z dálky ozvala střelba a o hodně později vojáci dovedli do vesnice zajatého Che a jeho poslední nejvěrnější, kterým se nepodařilo prostřílet k útěku. Zavřeli je do školy,“ skončil vyprávění pan Cortes.

Škola se mění v popraviště

„Když vojáci přivedli zajatého Guevaru do vesnice, přišli ke škole a nařídili její vyklizení – že ji musí použít jako vězení,“ pokračovala ve vzpomínání paní Lourdes. „Che přivedli do naší třídy, zrovna jsme měli hodinu. Učitelka i my jsme byly tak rozrušené, že jsme neuposlechly rozkaz vojáků okamžitě a zůstaly, i když už tam přivedli Che Guevaru. On už asi tušil, že bude zabit, a tak požádal vojáky o poslední přání – že se chce chvíli dívat na nás děti. Vojáci mu to splnili, ale zakřičeli na něj, aby s námi nemluvil, že člověk jako on (považovali ho za kriminálníka) nemá právo mluvit s dětmi a cokoliv jim říkat. Che nás pak chvíli přejížděl svým pohledem, z dítěte na dítě, a pak vojáci nařídili dokončit vyklizení třídy. Od té doby do školy nesměl nikdo kromě vojáků vkročit. Všichni vesničané ale zpovzdálí sledovali, co bude, každý měl strach, co se stane.“

„Později (druhého dne dopoledne, pozn. autora) jsem viděla vojáky,“ doplňuje se vyprávění paní Lourdes se vzpomínkami pana Cortese, „jak jdou s pivem kolem mého domu. Tam vzadu se opili – oni totiž nebyli schopni Che zastřelit střízliví. Všichni se to báli udělat. Opilí se vrátili a vešli do školy. Ozvalo se pár střel. Che byl mrtev. Následující den tělo Che odvezli vrtulníkem, ale nevím kam. Pak vojáci odešli. Lidé ve vesnici se začali bát. Říkalo se, že přijdou rozzuření bojovníci z Kuby a celou vesnici vyhodí do povětří za to, že někdo z místních Che zradil a že mu nikdo nepomohl…“

 ZPĚT