Ve vichřici na samém severu Evropy

Při příjezdu do Mehamnu, jedné ze dvou nejsevernějších osad Skandinavie, se zdá počasí lepší, mezi protrhávajícími se mraky optimisticky vysvítá slunce. Dobré počasí nám potvrzují i místní, i když, jak se později ukázalo, bohužel mylně.

Hned vyrážíme na cestu, chceme si užít divočinu Nordkinnu, strávit několik nocí venku pod stanem v odloučení od lidí. A pokud se poštěstí, budeme pozorovat polární záři.

Je začátek března, noci jsou ještě dlouhé, stmívá se po 17. hodině. Výstroj táhneme na upravených dětských bobech, zimním botám dominují sněžnice.

Slunce se střídá vánicemi po celý den téměř v pravidelných intervalech.

Jak se dalo při naší dosavadní smůle na počasí čekat, brzy nás pohltila vichřice. Postupovali jsme do soumraku za sílícího větru a střídavého a stále hustějšího sněžení.

Postavit stan na pláni v tom větru byla dobrá zkouška, obstáli jsme. Bez lopaty bychom se ale neobešli. Pro stan kopeme plošinku aspoň trochu pod úrovní okolního sněhu, ze sněhových hrud budujeme malý větrolam.

Další dny se seznamujeme se severskou přírodou v její plné zuřivosti a záludnosti. Jsme 500 kilometrů severně od severního polárního kruhu, ale až sem dosahuje působení teplého Golfského proudu. Skoro pořád fičelo, ale sníh padal mokrý a chvílemi vichr přinášel dešťové spršky.

Na místě jsme kvůli vichřici strávili dvě noci.

Naštěstí nám jednu noc příroda připravila velkolepé odškodnění za nedobrovolné vězení. Kolem deváté hodiny se oblačnost roztrhala a nad námi se objevilo slabounké mihotavé nazelenalé světlo. Jakýsi pruh průhledného závoje nataženého přes tisíce hvězd. Dočkali jsme se: polární záře!

Sice stále foukal silný vítr, pro změnu se ale ochladilo, mrzlo a sníh pod nohama křupal a dotvořil krásnou atmosféru polární noci. Nazelenalé světlo sílilo a sláblo, pak se přelévalo z jedné části oblohy na druhou. Mihotavé pruhy se chvíli rozbíhaly a zase sbíhaly, později se pak větší část kosmického jevu přenesla nad západní obzor.

Další den nízká oblačnost přechází co chvíli v mlhu a naopak, ale vítr není příliš silný. Přemisťujeme se hlouběji do vnitrozemí poloostrova utopeného ve sněhu. Za soumraku vítr opět nepříjemně zesílil a my se rychle utábořili.

Noc byla divoká, stanová plachta se ve větru třepotala neustále. Tím nepřízeň počasí zdaleka neskončila. Vichřice trvala celý další den. Vítr přinášel mraky sněhu, pod kterým pomalu mizel – a deformoval se – náš stan... Venku trávíme jen nezbytně nutné chvíle.

Noc je kritická. Stan úpí pod tíhnou sněhu, obytný prostor se zmenšil tak na polovinu. Nechápu, že se tyčky nezlomí, či plachta nepotrhá.

Následující den je klid, bezvětří až neskutečné, vracíme se do civilizace... Kdyby vichřice opět vypukla a znovu nás uvěznila, zůstali bychom bez jídla možná i bez zpátečního letu do poklidné střední Evropy...

Po návratu se dovídáme, že během vichřice umrzlo několik mladých Norů. V blizardu zabloudili na sněžných skútrech, došlo palivo a bez náležitého vybavení konec nastal brzy. Vichřice také na řadu dní přerušila pobřežní lodní dopravu a někde převrátila autobus...