Alive: "Jsem na cestě a jsem spokojenej"

Chtěl jsi být cestovatelem od dětství? Máš nějaké vzory?

Cestování mě začalo mě zajímat poměrně brzy. Od vysoké školy jsem jezdil kam se dalo, tenkrát i do Sovětského svazu. První velká cesta přišla v roce 1991, kdy jsem odjel na rok do Antarktidy, odtud hned do Jižní Ameriky a následovaly další. Vzory nemám, ale líbí se mi například, co dělá Mirek Štětina. Novinařina spojená s cestováním, a v jeho případě ještě s humanitárními aktivitami, se mi zamlouvá.

Která země tě zasáhla nejvíc?

Byl jsem asi v mnoha zemích a každá země je zajímavá, když v ní člověk žije déle a pozná ji... Takže bych nějakou moc nevyvyšoval. Ale Afghánistán asi opravdu vyčnívá, je v lecčems jedinečný. I tím, jak jsou tam lidé chudí a jací při tom jsou. Odhaleno až do své podstaty, všechno vyniká.

Jak dlouho jsi tam pobýval?

Poprvé jsem byl v Afghánistánu ještě za vlády Talibanu v roce 1999. Měsíc a půl jsem čekal v Pákistánu na vízum. Zbylo mi pak pouhých deset dnů, a tak jsem "pouze projel" přes pohoří Hindúkuš. Bylo zrovna předjaří a nejvyšší pasáže jsme překonávali pěšky. Podruhé jsem se do Afghánistánu vrátil v loni v květnu a červnu (2002) a celou zemi jsem procestoval podle svých představ. Pěkně dokola a pomalu. Afghánistánem vede jen jeden silniční okruh, dá-li se tak vůbec nazvat. Objel jsem ho celý.

Co lze vnímat v Afghánistánu jako nejvýraznější, charakteristické?

Pro Afghánce je charakteristická silná kultura, pevně se jí drží. Je v nich hluboce zakořeněna přesto, že jejich země vždy byla a je určitou křižovatkou kultur. Možná právě proto se v nich vypěstovala schopnost neztratit vlastní identitu. Na jednu stranu jsou otevření a schopní přijímat vlivy z vnějšku, zároveň si ale své tradice a způsob života dokáží uchovat. Odolávají příchozím vlivům.

Podle tvého názoru se jejich kultura nevytratí ani nyní po převratu, kdy do země vtrhla Amerika?

Určitě bude ještě pár generací trvat, než je globalizace trošku obrousí.

Ale jistě jsou už dnes vidět nové vlivy. Co se změnilo?

Mladí lidé samozřejmě chodí do kina a chtějí vypadat jako hrdinové z akčních filmů. Ale to není podstatné, protože až začnou živit rodiny, budou se muset zařadit zpátky do společnosti. Existují v ní spoustu zpětných kontrol, které je drží k životu dál podle tradic. Tamní společnost je značně konzervativní a je-li člověk jiný, nemá šancí.

Co jsou to ty zpětné kontroly? Náboženství?

Náboženství je významný prvek, ale obecně sociální struktura s danými pravidly. Například důležitou roli hraje manželství, které obvykle dohadují rodiče. Najde-li se potenciální partner pro jejich dítě, začnou se rodiny oťukávat a zkoumat, zda jsou navzájem sociálně únosné, zda v druhé rodině není z hlediska společenského něco špatného, co by ohrozilo jejich dítě. Jestliže se třeba mladá dívka nezahaluje, zřejmě se moc dobře neprovdá, neboť společenská povinnost velí se zahalovat. Na místní zvyky dávají dobrý pozor.

 Ze všeho nejvíc tě zajímají lidé. Jací jsou Afghánci a jak tě přijali?

Do té doby než jsem vstoupil do Afghánistánu, říkal jsem, že jsou nejpohostinnějším národem na světě Pákistánci. Teď to tvrdím o Afgháncích a Pákistánci jsou hned za nimi. Je to dané islámem, který vychovává k pohostinnosti a vstřícnosti vůči cizincům a poutníkům na cestě. Postarat se o to, aby se u nich cítili dobře je společenská povinnost. Jejich náboženství je ve své podstatě velmi mírumilovné. Myslím, že každý, kdo navštíví muslimské země – Sýrii, Turecko, a jiné, říká to samé. Zkrátka oproti Evropě jsou muslimové všeobecně velice pohostinní. U Afghánců ještě vyniká ta jejich přívětivost na pozadí ekonomické mizérie.

Přijmou tedy každého člověka stejně?

Ano, bez rozdílu. Pokud ovšem nepřijdete ve vojenské uniformě a se záměrem jejich zemi ovládnout. Na to jsou alergičtí.

Tvoje poslední kniha o Afghánistánu má titul Prach a růže. Proč zrovna Prach a růže?

Název vyplynul z pocitu. Z pocitů a zážitků, ze snahy tu zemi nějak charakterizovat. Ještě před cestou, když jsem otevřel jakýkoli jiný cestopis, autor zmiňoval prach. Dostanete se za hranici Afghánistánu a zahalí vás oblaka prachu. Prach je pro tu zemi prostě typický. Nyní je to ještě horší, všechny cesty jsou rozmlácené v žalostném stavu. Množství prachu je šílené, během přesunů si neustále musíte halit obličej šátkem. Místní jsou mnohem otrlejší než my, takže to dýchají. Já jsem to nakonec také dýchal, neboť jsem žil s nimi. Prach je všudypřítomný. A s růží je to tak: Opakovaně se mi stalo, že jsem přišel k někomu na návštěvu, všude byl ten zmar a oni mi šli ukázat svoje zahrady. Pěstují v nich růže, protože je mají rádi. To se mi moc líbilo. Zamyslíte-li se nad tím, tak je to symbolické. Prach je zmar a růže naděje.

Ty tedy vždycky někam vyjedeš, nafotíš a pak o tom napíšeš, děláš výstavy nebo jak své cesty potom dále zpracováváš?

Hlavně mě baví cestovat. Po návratu jsem plný dojmů a mám potřebu se o ně podělit. Začalo mě bavit psaní, fotky mi též vychází, a tak se snažím uplatnit, jak jen to jde. Publikoval jsem reportáže v několika časopisech a postupem z toho vyplynuly moje knihy.

Máš ještě nějaký nesplněný sen?

Sny už taky moc nemám, spíše plány. Nejde mi o to, procestovat toho co nejvíce. Rád bych se skrze cestování dostal k něčemu co nejhlouběji. Může to být tedy nová cesta, nebo návrat tam, kde už jsem byl a obnovení kontaktů s lidmi, které už znám.

Nejhlouběji znamená poznání cizí kultury, nebo nejhlouběji k čemu?

Prostě nejhlouběji k poznání, jak funguje tenhleten svět. A cestování je dobré, protože člověku dává možnost srovnání. Není to podstatné, jsou různé způsoby poznávání tohoto světa. Já jsem ale na této cestě a zatím mě hodně uspokojuje.  

Vlastně jsem si nakonec uvědomil, že mám jeden sen. Je mým snem, když tu o tom tak fantazírujeme, prožít několik různých životů ve spoustě jiných zemích na světě, abych se mohl poznat.

Takže o tom to tedy je.

(Souhlasný smích)

Děkuji za rozhovor 

Ptala se Michaela Plchová, 2003