Snová hora Licancabur

Jsou místa na Zemi, kde se člověk cítí jako na "jiné planetě". Snová krajina Bolívie k nim jistě patří. Výstup na jednu ze zdejších sopek tají dech, a to nejen kvůli nadmořské výšce...

Z úst i z nosů všech zúčastněných vystupují oblaka páry. Ve stařičkém džípu jsme na sebe namačkaní jak sardinky a nabalení jak na polární výpravu. Že jsme namačkaní, nám tolik nevadí, alespoň se vzájemně trochu hřejeme. Kdy v tomto autě naposledy fungovalo topení, si netroufá odhadnout nikdo. Kužely chabých reflektorů matně osvětlují asi nejmenší nezbytný kus temné krajiny, kterou pomalu drncáme vpřed. Bolívijec za volantem co chvíli urputně drhne přední sklo rukou ve vlněné rukavici. Udržuje tím alespoň malý nenamrzlý průzor, ale stejně se musí pořád naklánět až těsně k němu, aby lépe viděl. Ke konci půlhodinového přesunu noční krajinou už určitě nejedeme po žádné cestě. Řidič plní dohodu doslova. Zkouší vyjet po úbočí sopky, co nejvýš to půjde. Pak nás vyklopí do nočního holomrazu a ponechává osudu. Znovu se s ním sejdeme až v podvečer, v campamentu u Laguny Blanca.

Během půlhodinového drncání jsme nabrali 200 výškových metrů. Alespoň něco. Výstup začínáme v naprosté tmě a v cca 4 500 metrech. Jen rychle halíme obličeje, utěsňujeme různé průduchy v oblečení a za svitu čelovek vyrážíme. Je třeba být v pohybu. Kolik je stupňů mrazu, se těžko odhaduje. Vzduch je naprosto suchý.

Sopka Licancabur je učebnicovým vulkánem, je známa krásným pravidelným kónickým tvarem. Proto se asi po hodině stoupání sklon ustálil na neměnných takřka 45 stupních. Mezitím jsme vystoupali 300 výškových metrů. K vrcholu zbývá převýšení 1,1 kilometru. Přibližně.

Údaje o výšce sopky se v různých starých mapách a atlasech liší hodně, od 5600 do 6500 metrů nad mořem. Později jsme na základě konzultací s odborníky přijali názor, že Licancabur je vysoký 5930 mnm.

V dáli pod námi začíná svítat. Moc se těšíme. Nejen, že nás slunce začne zalévat životadárnou energií, ale také, že se budeme moci konečně rozhlédnout kolem. Těšíme se na výhledy do unikátní krajiny tohoto koutu Bolívie, připomínající povrch Marsu. A také se těšíme na to, že konečně uvidíme nad sebe, kam to vlastně stoupáme.

Východ slunce je velkolepý. Obloha bez jediného mráčku dlouho přechází od nejtemnějších modrých odstínů na západě nebeské klenby přes bledě žlutou, a pak jasně žlutou barvu až po zářivě bílou v oblasti vycházejícího slunce. Ostré paprsky tryskající z oslnivě zářící koule nad obzorem pak chvíli nasvěcují pustou krajinu vysokohorských plání a horských velikánů takřka vodorovně, vytvářejí kontrastní rozhraní stínů a světla. A opravdu vytvářejí kulisu jako z nějaké cizí planety bez atmosféry. Jakoby kousek nad námi začínal samotný vesmír. Hluboko pod námi lze rozeznat polozamrzlá jezera. Vědci by zajásali: Planeta má naději na život!

Dalším důkazem života v tom tichém prostředí jsme my, skupinka těžce oddychujích živočichů...

Začíná být znát nadmořská výška. V sedm hodin se dostáváme do 5000 metrů. Dalších devět set metrů zabere pět hodin monotónního výstupu.

Intervaly vyhrazené pro zastávky se nenápadně prodlužují, intervaly pohybu se nápadně zkracují. Jak daleko zbývá na vrchol, z naší pozice vidět není. Alespoň že pominul třeskutý noční mráz. K teplu má okolní vzduch ale stále daleko.

Ranní plastičnost kraje postupně zmizela, slunce stoupá a oslňuje. Absence mraků dotváří pocit jakési velkolepé prostoty krajiny kolem, průzračný vzduch navozuje pocit naprosté bezprostřednosti mezi mými smysly a tím obrovitým prostorem.

Vše umocňuje obrovský  kráter sopky Jurikis, souseda Licancaburu. Kráter je až 1,5 kilometru široký a nachází se ve výšce 5700 metrů.

Náhle se suťovisko mírně uklonilo, stalo se ještě sypčí. Nedostatek kyslíku dosahuje kritických hodnot. Zastavuji po každých několika krocích. Je to až směšné, že to rychleji nejde. Vždyť jsem jen v takovém trochu strmějším svážku...

Nade mnou září modrá obloha a já po chvíli posledního boje stojím na vrcholovém valu. Má okrouhlý tvar, obepíná pravidelnou prohlubeň, kráter sopky Licancabur. Tento kráter nepůsobí příliš dramaticky, spíš jako obří díra nadpřirozeně velkého mravkolva, známéhoto nepřítele Ferdy Mravence.

Na dně kráteru je mrazem spoutané jezírko - v této nadmořské výšce nejspíš zamrzlé věčně. Led působí trochu nepřístojně, kolem není ani náznak sněhu a slunce stále praží. V Bolívii v červenci vrcholí zima, pro Altiplano to vedle nízkých teplot znamená nejsušší část roku.

Po chvíli užívání si povznášejícího pobytu vrcholu nastává čas k sestupu. Důvodem v tom krásném dni je vítr. Zatím není takřka žádný. Jenže v okolí Licancaburu se každodenně po poledni zdvihá a brzy dosahuje nepříjemné intenzity, aby pak krajinu nepřetržitě bičoval až do západu slunce.

Sestup proběhl bez problémů. Při pochodu kolem Laguny Verde už vítr fičel o sto šest, po pěti hodinách (tři hodiny sestup, dvě hodiny chůze po cestě) docházíme šťastně zpět do campamenta u Laguny Blanca.