Ve slipech uprostřed velkoměsta

Velmi zvláštní pocit: stát v noci ve slipech, nátělníku a bos na ulici v chilské metropoli a vůbec se nestydět... tak přesně tohle jsem zažil 27.2. 2010, když nás nad ránem vyhnalo z postelí zemětřesení, které v epicentru o 300 km jižněji přesáhlo 8 stupňů Richterovy stupnice. Kolem plno prachu, těžko se dýchá, na uliciobrovské kusu zdiva, spousta lidí, kteří také narychlo vyběhli ven. Většina prachu, díky němuž se mi ihned vybavily záběry z 11/9, pocházela v naší ulici z nízkého domku v proluce nyní však zavaleného stěnami dvou sousedních několikapatrových domů. Až se rozední, uvidíme ve třetích patrech oněch dvou hostelů postele či palandy přímo na hraně propasti. 

Zatím je ale ještě tma a v nás doznívá ten šok, během kterého jsme běželi chodbou a pak po schodech dolu tak, jak jsme byli předtím v postelích, podlaha se hýbala a cukala pod nohama všemi směry a já mel pocit, že to na mě musí každou chvíli začít padat... Náš dům naštěstí utrpěl jen menší poškození, popraskané rohy či oprýskanou omítku, jedna se o 100 let starou stavbu s dřevěnou konstrukcí vyplněnou vepřovicemi. Venku na ulici je tak na hranici chladna pro osoby ve spodním prádle, Naštěstí je s námi duchaplná recepční a pokojská v jedné osobě, neuvěřitelně chrabrá starší žena. Jako první se zorientovala, obrátila se na mne, a vrátili jsme se spolu do domu, vynést nějaké oblečeni a boty pro nás, skoro nahaté turisty. To už dávno nešla elektřina, všude tma, prach prosvěcovaly reflektory několika projíždějících vozu. Kam proboha jedou - utíkají před katastrofou nebo co? V temném domě se střídáme o jedinou baterku a ve spěchu bereme, co přijde pod ruku. Chrabrá pani mne stale pohani k rychlosti. Později se dovídám, že zažila obrovské ničivé zemětřesení, když ji bylo 12 let a nyní se chovala podle toho, jak to tenkrát odpozorovala od otce. Navíc mají Chilani jakési všeobecné povědomí, jak se chovat při zemětřesení, a samozřejmě se orientují lépe, než cizinci.

Poměrně brzo kolem projíždějí hasiči a policisté - houkají do tmy, dodávají situaci na dramatičnosti. Lidé jsou ale ukáznění, odevzdaně čekáme na svítání. S čipernou pani jsme z domu pro ostatní ještě přinesli vodu, v hrdlech vysychá - od stresu i toho prachu. Po rozednění můžeme zpět do hostelu, ale máme se držet jen v přízemí - abychom mohli rychle vyběhnout při dalších otřesech. To se několikrát stalo... dost stresující, i když otřesy byly o hodně slabší než první várka. Dorazila majitelka hotelu a hned v přízemí organizuje vaření čaje pro všechny. Stačilo vypojit všechny spotřebiče, abychom odhalili nějaký zkrat. Později si dolů snášíme kupodivu fungující televizi - a z ni se postupně dovídámeplný rozsah katastrofy...