Hospodářské noviny: Na Čechoslováky narazíte hlavně v Jižní Americe

Martin Mykiska vede život, o jakém sní snad každý malý kluk: Cestuje na vlastní pěst po světě a o svých cestách pak píše knihy. Strávil rok v Antarktidě, projel Afghánistán i Latinskou Ameriku. "Skoro všude, i v těch neodlehlejších koutech světa, narazíte na lidi, kteří vědí, že existuje nějaké Česko," tvrdí sedmatřicetiletý dobrodruh. "Někdy toho znají tolik, že se nestačíte divit."

hn: Když se objevíte někde v daleké cizině a řeknete, že jste z Česka, jak na to lidé reagují?
Je třeba rozlišovat mezi těmi, kdo o Česku už slyšeli a mají aspoň nějakou představu, a těmi, kteří nikdy nic takového nezaslechli.
Pokud ne, většinou vysvětluji, že jsme malá zemička v sousedství Německa, a to pak většinou každý kývá, že ví. V těch hodně zapadlých oblastech sice třeba netuší, že Německo leží v Evropě, ale "Germeny" znají minimálně z doslechu.
Dost často se mi ale stává, že lidé, které potkávám, o Česku vědí. A to docela dost.

hn: Co znamená, že toho "vědí docela dost"?
Často vědí, že taková země existuje. Neví kde, ale ví, že je. Znají československé výrobky, které se k nim od nás dovážely a které tamní obyvatelé kupovali, protože byly levnější než ty západní. Znají traktory, motorky.
V roce 1992 jsem kupříkladu přijel do Bolívie a hned v prvním zapadlém městě jsem si kupoval něco v papírnictví. A prodavačka se mě najednou zeptala, proč už se k nim nevozí tužky značky Koh-i-noor. Dost mě to překvapilo.

hn: Mluvíte o Jižní Americe. A co v Asii?
Tam je to jiné. Jižní Ameriku podle mě Evropa víc zajímá. Asie si žije sama pro sebe. Jihoameričané vzhlížejí k Evropě jako ke své mateřské kolébce a více ji sledují. V Bolívii jsem třeba jezdil na našich motorkách Jawa. Ale na ty si - musím říct - domorodci stěžovali. Říkali, že hondy jsou lepší. Kdyby prý jawy nebyly levnější, nekupovali by je.
V Kábulu zase bývaly české trolejbusy. Ale ty už nejezdí, k vidění jsou jen na vrakovišti, které zbylo z trolejbusového depa.

hn: Znají lidé z jiných kontinentů spíše Česko, nebo Československo?
Skoro vždycky Československo. Česko je pro ně neznámý pojem. Proto většinou říkám, že jsem z Evropy, z Československa. A pak jim zkouším vysvětlit, jak jsme se oddělili od Slováků.

hn: Říká se, že si nás občas pletou s Čečenskem...
To ne. Spíš Československo s Jugoslávií. V angličtině to zní podobně. Zažil jsem to hned několikrát. Když se v devadesátých letech válčilo na Balkáně, ptali se mě, jestli utíkám před válkou.

hn: Znalost Česka, ať už v Asii nebo na jihu Ameriky, je ale každopádně asi dost povrchní...
Musím říct, že ne vždycky. Řada lidí z Afghánistánu u nás třeba kdysi byla na nějakém školení nebo stáži. Je sice pravda, že to jsou pořád jenom jednotlivci, což je v té mase lidí vlastně zanedbatelné, ale stejně.
Tihle lidé mají k České republice vztah dodneška. Zrovna v Afghánistánu jsem třeba narazil na člověka, který tu byl na rok nebo dva někdy v šedesátých letech. Zaučoval se v nějaké naší továrně a s československými odborníky potom několik let spolupracoval. Dvacet pět let pak neměl s naší zemí vůbec žádný kontakt. A když jsem ho potkal, rozpomněl se a po tak dlouhé době se znovu rozmluvil česky.

hn: Dalo se tomu, co říkal, normálně rozumět?
Dříve musel česky umět hodně slušně. Po pětadvaceti letech sice mluvil trhaně a spousta slovíček ho nenapadla, ale bylo jasné, že ten jazyk v sobě má. Podobné to bylo s afghánským zemědělským inženýrem, který teď vede kábulskou zoo. I ten pobýval nějakou dobu v Československu, mluvil lámaně česky. Ten, kdo o Česku ví, o něm má většinou dobré mínění. Asi proto, že jsme do jejich zemí vysílali hlavně vzdělané odborníky. A že jsme nikdy nebyli koloniální mocnost.

hn: O zemích, které kolonie měly, se v Asii nebo Jižní Americe mluví s despektem?
V Asii či Jižní Americe nemají rádi hlavně Brity. A samozřejmě Američany. S Brity je to zajímavé. Ti se jim nelíbí i přesto, že už dlouho nehrají první housle. A na Američany jsou úplně alergičtí.

hn: Co to, že Jihoameričanům nevadí spíše Španělé?
Když se jich zeptáte, řeknou, že to se španělskými kolonizátory už bylo dávno. Dneska je štve Severní Amerika, která podle nich může za všechny nešvary. Tvrdí třeba, že Spojené státy brzdí Jižní Ameriku, aby jim nekonkurovala. Na otázku, proč třeba mají tak rozbité cesty, klidně odpoví: Protože Severní Amerika chce, abychom se nerozvíjeli.

hn: Potkáváte se na svých cestách s českými krajany?
Ano, docela často. Na spoustu krajanů jsem narazil hlavně v Jižní Americe. Tam jsem se setkal hlavně s těmi, kteří v těch končinách žijí už dlouho. Přišli v dětství nebo v mládí a prožili na jihu Ameriky celý život, takže se hodně přizpůsobili tamnímu prostředí.
Řadě z nich nové prostředí vyloženě sedlo, jsou tam velmi spokojení. Někteří opustili Československo ještě před válkou, jiní odešli v roce 1948. Kvůli komunismu se dlouho nechtěli nebo nemohli vrátit zpátky.
Teď, když jsou komunisté pryč, by se sice vrátit mohli, ale k Československu už nemají takový vztah. Na Česko se dívají spíš jako na nějakou pravlast, ne na zemi, v níž by měli strávit zbytek života.

hn: V Asii jste na krajany nenarazil?
Ne, vlastně ne. I když i v severoindickém Ladaku, kde jsem byl naposledy, je zvláštní bohemistický bod. Existuje tam totiž církev Moravských bratří. Vznikla původně na Moravě. V době temna utekli její představitelé do Německa. V 19. století vysílala tehdy už poněmčená církev, které zůstal jen moravský název, do světa misionáře. Přišli i do Ladaku. Tam se z misie časem stala malá církev, která funguje dodnes. Vede ji akademicky vzdělaný pastor, který zná historii a ví, kde je Morava. Přestože je původem z Tibetu, hlásí se k odkazu mistra Jana Husa a Jana Ámose Komenského.

hn: To vždycky, když vyrazíte do ciziny, sledujete české stopy?
Snažím se. V Jižní Americe se to doslova nabízelo, krajanů je tam - jak už jsem říkal - všude dost. Ve Venezuele jsem třeba potkal sekretářku Jana Masaryka. Jiný venezuelský Čech, na kterého jsem narazil, se jmenoval Halíř, do Ameriky přišel bez jediného haléře a dnes tam má prosperující tiskařskou firmu. V Bolívii jsou zase emigranti z třicátých let a generace manželek bolivijských studentů, kteří byli na školách v Československu.

hn: Kde bylo potomků Čechoslováků nejvíc?
Z jihoamerických zemí v Argentině. Známá, více než desetitisícová komunita žije v regionu Gran Chaco. Nejmladší generace už většinou ani neumí česky. Některé rodiny ale posílají své děti každý rok na dva až tři měsíce do Čech nebo na Moravu, aby si udrželi české kořeny. Jednu ženu sem třeba komunita na rok vyslala na pedagogickou fakultu, aby po svém návratu vedla v Gran Chaku kursy češtiny.

hn: Dají se lidé, které na cestách poznáte, s Čechy nějak srovnat?
Jen velmi obtížně. Na rozdíl od Čechů s nimi většinou nemohu dobře komunikovat, protože neumím jejich jazyk. Takže je i po letech pořád jako by vidím jen přes tlusté sklo.
Přestože k nim pronikám hodně blízko, uvědomuji si, že jsou pořád schovaní za jakousi fasádou pohostinnosti. Že jsem cizinec, že reprezentuji někoho jiného. Proto se ke mně chovají jinak než sami k sobě. Chtějí, abych si zapamatoval, jak jsou lidé v jejich zemi vstřícní a pohostinní.

(ptala se Zuzana  Kleknerová, 2005)  

Chtěl jsi být cestovatelem od dětství? Máš nějaké vzory?

Cestování mě začalo mě zajímat poměrně brzy. Od vysoké školy jsem jezdil kam se dalo, tenkrát i do Sovětského svazu. První velká cesta přišla v roce 1991, kdy jsem odjel na rok do Antarktidy, odtud hned do Jižní Ameriky a následovaly další. Vzory nemám, ale líbí se mi například, co dělá Mirek Štětina. Novinařina spojená s cestováním, a v jeho případě ještě s humanitárními aktivitami, se mi zamlouvá.

Která země tě zasáhla nejvíc?

Byl jsem asi v mnoha zemích a každá země je zajímavá, když v ní člověk žije déle a pozná ji... Takže bych nějakou moc nevyvyšoval. Ale Afghánistán asi opravdu vyčnívá, je v lecčems jedinečný. I tím, jak jsou tam lidé chudí a jací při tom jsou. Odhaleno až do své podstaty, všechno vyniká.

Jak dlouho jsi tam pobýval?

Poprvé jsem byl v Afghánistánu ještě za vlády Talibanu v roce 1999. Měsíc a půl jsem čekal v Pákistánu na vízum. Zbylo mi pak pouhých deset dnů, a tak jsem "pouze projel" přes pohoří Hindúkuš. Bylo zrovna předjaří a nejvyšší pasáže jsme překonávali pěšky. Podruhé jsem se do Afghánistánu vrátil v loni v květnu a červnu (2002) a celou zemi jsem procestoval podle svých představ. Pěkně dokola a pomalu. Afghánistánem vede jen jeden silniční okruh, dá-li se tak vůbec nazvat. Objel jsem ho celý.

Co lze vnímat v Afghánistánu jako nejvýraznější, charakteristické?

Pro Afghánce je charakteristická silná kultura, pevně se jí drží. Je v nich hluboce zakořeněna přesto, že jejich země vždy byla a je určitou křižovatkou kultur. Možná právě proto se v nich vypěstovala schopnost neztratit vlastní identitu. Na jednu stranu jsou otevření a schopní přijímat vlivy z vnějšku, zároveň si ale své tradice a způsob života dokáží uchovat. Odolávají příchozím vlivům.

Podle tvého názoru se jejich kultura nevytratí ani nyní po převratu, kdy do země vtrhla Amerika?

Určitě bude ještě pár generací trvat, než je globalizace trošku obrousí.

Ale jistě jsou už dnes vidět nové vlivy. Co se změnilo?

Mladí lidé samozřejmě chodí do kina a chtějí vypadat jako hrdinové z akčních filmů. Ale to není podstatné, protože až začnou živit rodiny, budou se muset zařadit zpátky do společnosti. Existují v ní spoustu zpětných kontrol, které je drží k životu dál podle tradic. Tamní společnost je značně konzervativní a je-li člověk jiný, nemá šancí.

Co jsou to ty zpětné kontroly? Náboženství?

Náboženství je významný prvek, ale obecně sociální struktura s danými pravidly. Například důležitou roli hraje manželství, které obvykle dohadují rodiče. Najde-li se potenciální partner pro jejich dítě, začnou se rodiny oťukávat a zkoumat, zda jsou navzájem sociálně únosné, zda v druhé rodině není z hlediska společenského něco špatného, co by ohrozilo jejich dítě. Jestliže se třeba mladá dívka nezahaluje, zřejmě se moc dobře neprovdá, neboť společenská povinnost velí se zahalovat. Na místní zvyky dávají dobrý pozor.

 Ze všeho nejvíc tě zajímají lidé. Jací jsou Afghánci a jak tě přijali?

Do té doby než jsem vstoupil do Afghánistánu, říkal jsem, že jsou nejpohostinnějším národem na světě Pákistánci. Teď to tvrdím o Afgháncích a Pákistánci jsou hned za nimi. Je to dané islámem, který vychovává k pohostinnosti a vstřícnosti vůči cizincům a poutníkům na cestě. Postarat se o to, aby se u nich cítili dobře je společenská povinnost. Jejich náboženství je ve své podstatě velmi mírumilovné. Myslím, že každý, kdo navštíví muslimské země – Sýrii, Turecko, a jiné, říká to samé. Zkrátka oproti Evropě jsou muslimové všeobecně velice pohostinní. U Afghánců ještě vyniká ta jejich přívětivost na pozadí ekonomické mizérie.

Přijmou tedy každého člověka stejně?

Ano, bez rozdílu. Pokud ovšem nepřijdete ve vojenské uniformě a se záměrem jejich zemi ovládnout. Na to jsou alergičtí.

Tvoje poslední kniha o Afghánistánu má titul Prach a růže. Proč zrovna Prach a růže?

Název vyplynul z pocitu. Z pocitů a zážitků, ze snahy tu zemi nějak charakterizovat. Ještě před cestou, když jsem otevřel jakýkoli jiný cestopis, autor zmiňoval prach. Dostanete se za hranici Afghánistánu a zahalí vás oblaka prachu. Prach je pro tu zemi prostě typický. Nyní je to ještě horší, všechny cesty jsou rozmlácené v žalostném stavu. Množství prachu je šílené, během přesunů si neustále musíte halit obličej šátkem. Místní jsou mnohem otrlejší než my, takže to dýchají. Já jsem to nakonec také dýchal, neboť jsem žil s nimi. Prach je všudypřítomný. A s růží je to tak: Opakovaně se mi stalo, že jsem přišel k někomu na návštěvu, všude byl ten zmar a oni mi šli ukázat svoje zahrady. Pěstují v nich růže, protože je mají rádi. To se mi moc líbilo. Zamyslíte-li se nad tím, tak je to symbolické. Prach je zmar a růže naděje.

Ty tedy vždycky někam vyjedeš, nafotíš a pak o tom napíšeš, děláš výstavy nebo jak své cesty potom dále zpracováváš?

Hlavně mě baví cestovat. Po návratu jsem plný dojmů a mám potřebu se o ně podělit. Začalo mě bavit psaní, fotky mi též vychází, a tak se snažím uplatnit, jak jen to jde. Publikoval jsem reportáže v několika časopisech a postupem z toho vyplynuly moje knihy.

Máš ještě nějaký nesplněný sen?

Sny už taky moc nemám, spíše plány. Nejde mi o to, procestovat toho co nejvíce. Rád bych se skrze cestování dostal k něčemu co nejhlouběji. Může to být tedy nová cesta, nebo návrat tam, kde už jsem byl a obnovení kontaktů s lidmi, které už znám.

Nejhlouběji znamená poznání cizí kultury, nebo nejhlouběji k čemu?

Prostě nejhlouběji k poznání, jak funguje tenhleten svět. A cestování je dobré, protože člověku dává možnost srovnání. Není to podstatné, jsou různé způsoby poznávání tohoto světa. Já jsem ale na této cestě a zatím mě hodně uspokojuje.  

Vlastně jsem si nakonec uvědomil, že mám jeden sen. Je mým snem, když tu o tom tak fantazírujeme, prožít několik různých životů ve spoustě jiných zemích na světě, abych se mohl poznat.

Takže o tom to tedy je.

(Souhlasný smích)

Děkuji za rozhovor 

Ptala se Michaela Plchová, 2003