V roce 1987 jsem s přáteli podnikl první „objevně-dobrodružnou“ výpravu – zimní přechod pohoří Capatiny (vysl. Kapaciny) a Retezacu v Rumunsku. Po návratu jsem byl velice překvapen přezíravým nezájmem okolí o nevšední zážitky (Rumunsko platilo za špinavou zemi...). Vlastní prožitek srovnání pohodlného života v tehdejší ČSSR a krásy ale zároveň drsné reality Rumunska zuboženého vládou N. Ceauceska se mi vryl hluboce do paměti. Diáky tehdy párkrát prošly promítačkou a zůstaly v krabici. (Po jednom promítání jsem se dokonce dozvěděl: „No to bylo zajímavé, ale slib mi, že do takových zemí už nikdy nevkročíš, viď?!“)
Možná i proto jsem při prvním opravdu velkém výjezdu do zahraničí (Antarktida a „první“ Jižní Amerika, 1991/92, dohromady 20 měsíců mimo domov) vše pečlivě dokumentoval – s podvědomým přáním přesvědčit ostatní o zajímavosti srovnávání či poznávání jiných světů. Tušil jsem, že tentokrát zážitky z polárních krajů či andských oblastí posluchače najdou. (Dnes je již situace zcela jiná - zájem o cizí země a cestování se stalo normální součástí naší kultury)
Kromě toho – tři roky po zmiňovaném Rumunsku - jsem se dostal (už podruhé) do tehdy ještě sovětské Střední Asie. Po příčném přechodu pohoří Ťan-Šan s ruskými kolegy-vysokohorskými turisty jsem navštívil Ferganskou dolinu. Během následného popojíždějí středoasijskými zeměmi, stepí, exotickými hliněnými vesničkami i městy jsem si v duchu říkal: „Do tohoto života tak jednou proniknout hlouběji a nějak hezky to zpracovat, to by bylo...“ Neznámé prostředí mne fascinovalo. Podvědomý pocit či přání „nějak to hodnotně zpracovat“ brzy zmizel pod návaly dalších zážitků a životních situací. V roce 1999 jsem se do Střední Asie vrátil – projížděl jsem jí na cestě z Afghánistánu. To už jsem za sebou měl novinářskou praxi a v batohu jsem vezl poměrně ucelené podklady pro budoucí knihu o Afghánistánu. A najednou jsem si při průjezdu nekonečnou stepí Turkmenistánu uvědomil, jak se mi pomalu a zcela samovolně plní dávný sen: psát a to dokonce rovnou knihy o tom nádherném světě kolem. Tou dobou již byly na světě knížky o Antarktidě, Jižní Americe a Aljašce – a zrod knihy o Afghánistánu byl otázkou času.
Psaní se mi stalo spolu s cestováním a fotografováním velkým koníčkem. Tak velkým, až se z něho v současnosti – společně se soužitím s mými nejbližšími – stala hlavní náplň mého života.
Ostatně o možnosti propojení cestování a rodinného života se můžete přesvědčit třeba v knize o Ladaku, která je takovým společným dílem celé mé rodiny, včetně těch nejmenších, kteří knihu ilustrovali...
Následoval návrat do Ladaku v zimě a unikátní cesta po zamrzlé řece Zanskar.
V dalších letech mě osud více a více směřoval do Latinské Ameriky, kam jsem jezdil opakovaně, ať už na vlastní reportážní cesty (tajemná Vilcabamba - poslední útočiště Inků, sám kolumbijskými horami, Mexiko, po stopách jezuitů do východní Bolívie, trek na ostrově Navarino) anebo stále častěji jako průvodce pro řadu cestovek.